Chvála rozmanitosti! Ale má to zádrhel – deset vydavatelů různých novin má stejného majitele, deset leteckých společnostní vlastní jedna firma (ale logo si mohou nechat každá to své), deset jogurtů různých značek, ale každý chutná zatraceně stejně!
Je to normální?

Vzniká kolem nás postupně a nenápadně spíše Orwellův, nebo Huxleyho svět?

Včera odpoledne jsem navštívil své oblíbené knihkupectví, tak jak činím téměř vždy, když jsem okolnostmi nucen trávit nějaký čas v nákupním středisku… Procházel jsem mezi regály plnými knížek, mezi nimiž se nachází plno krásných publikací, zajímavých knih jak formou tak obsahem. V jednom rohu, úplně dole, nenápadně vzhlížela jedna drobná knížka. Ubavit se k smrti od Neila Postmana. Vzal jsem ji do ruky a začal listovat. Odzadu dopředu, namátkou jsem pročítal odstavce a věty, až jsem skončil u úvodního slova. Přečetl jsem celou tuto stranu a pak se zamyšleně rozhlédl po rozlehlém, ale téměř liduprázdném knihkupectví a zamrazilo mě!
Orwellova vize 1984 je známá patrně o něco víc, častěji se připomíná když přijde řeč na manipulaci, totalitu, změnu historie a možnosti mít lidskou činnost pod naprostou kontrolou. Člověk ale v koutku duše hlídá tyto situace a různým apelováním a odváděním pozornosti se dá říci, že ten Orwellův svět s newspeakem, ministerstvem lásky, ministerstvem pravdy a ministerstvem války a hlavně s všudypřítomným Velkým Bratrem, je přeci jen zatím stále ještě „mimo hru“. Ale zatímco se mnozí (spíše nemnozí) z nás obávali a obávají nenápadného a plíživého kontrolování našich životů, tak jsme si sem vpustili otevřenou náručí a s vraty dokořán ten druhý svět. Svět Aldouse Huxleyho popsaný v románu Konec civilizace.
Není nutné zakazovat knihy, ale nabídněte lidu takové množství a rozmanitost knih, že už je nebude bavit číst. Nabídněte zábavu, soutěže, záplavu zbytečného zboží. Upoutejte mysl lidí bezbřehou byrokracií a nutností výdaje své životní energie na boj s dennodenní prací. Podejte lidstvu takovou záplavu informací, že jedinec ztratí schopnost poznat ty pravdivé a důležité. Dejte otupující televizní zábavu a obchody plné zbytného zboží na než zaplavíte okolí člověka reklamou a nezbytnosti kupování …
Opustil jsem liduprázdné knihkupectví a splynul s hustým davem lidí. Opravdu lidi? Nebo jsme jen zákazníci, spotřebitelé, voliči, diváci, posluchači, čtenáři a zaměstnanci ?
Věřím že kolem sebe potkávám lidi. Zatím.

Sleduji, jak všude okolo zapomínáme. Také zapomínám, a je to naprosto přirozené, prostě některé vzpomínky odvane čas. Naštěstí je plno zážitků, které čas nedokáže smést, jako špinavou čmouhu na zdi smyje déšť. Existují vzpomínky a zážitky lidí, které odnese jen smrt. Proto je naprosto nutné, aby staří zkušení vyprávěli své příběhy. Historii bez příměsí a bez tendenčního dolaďování, jak tomu bývá ve většině médií již pravidlem. Z minulosti našich otců a dědů je třeba posbírat zkušenosti a vyvarovat se jejich chyb. A hlavně nenechávat si vtloukat do hlav názory, které nemusí být pravdivé, které jsou leckdy smyšlené, zavádějící a v tom pravém slova smyslu tendenční.
Buďme hrdí na své předky, poslouchejme příběhy starých a zkušených lidí; ne každá učebnice dějepisu může plným právem nést pečeť pravdivosti. Buďme ostražití a nenechme si věšet od kdejakého nýmanda v politické diskusi někde v televizi či rozhlase bulíky na nos. On potřebuje nás a ne my jeho.
Sebevědomí a bystrá mysl by měly jít ruku v ruce s pokorou a skromností.

Ročník 1962, prošel jsem gymnázium v Mostě a poté vysokou školu v Plzni (VŠSE – fakulta elektrotechnické – technická kybernetika). V roce 1985 promoce a pak rok základní vojenské služky – v krásném městě České Budějovice. Do roku 1990 jsem pracoval ve výpočetním středisku SHD v Mostě – jako technik. Poté, až do současnosti, jsem spojil svůj život se zdravotnictvím. Pracoval jsem skoro 30 roků v mostecké nemocnici jako technický inženýr na oddělení Správy zdravotnické techniky. Nyní … nepracuji, respektive nejsem zaměstnán nikde.
Prošel jsem spoustou vedlejších činností, zejména v redakční činnosti pro různé tištěné i internetové časopisy, týkající se hifi techniky: Quo, Vtm, AV-Revue, Stereo a video, Audio, Hi-Fi, Domácí kino, Digital Revue, Gmx, Golias, AV-mania a nyní rock+@hudební magazín.
Audio technika, hudba a vše okolo mě chytlo po mnoho let velmi důkladně. V posledních letech jsem začal naštěstí opět hudbu více poslouchat a technika šla trochu stranou.
Začal jsem se více věnovat experimentování okolo různých technik tvorby webových stránek a stal se z toho tak trochu koníček.
Ale ještě víc jsem zaujatý četbou knížek. Knihy mě obklopují, bez knih nemohu být, a jakmile je večer nebo sychravé počasí o víkendech, propadám oné droze a hltám slova, odstavce a stránky.
Avšak největší posedlostí mého života je v posledních pár letech trávení volného času na cestách. Cestuji „po svých“, prostě vezmu batoh, fotoaparát, termosku s kafem, kus chleba, někdy i psa a vypadnu z baráku do okolních lesů a polí. České středohoří je krásné a jsem schopen trávit venku o víkendech mnoho hodin. Odcházím za svítání, vracím se v odpoledních hodinách, spokojený a příjemně utahaný. V létě je ve hře ještě kolo a cyklistické výlety podobného ražení.
A co nemám rád a nemusím mít ? Není toho zas příliš. Jedná se hlavně o televizi, zejména zpravodajství, seriály a filmy… Na „bednu“ ale občas tedy koukám – zhruba tak 2-3 hodiny týdně. Dále nemám rád noviny, z časopisů jsem se nakonec zastavil na jediném a tím je NG (National Geographic). Velice mě vadí reklamy ve všech formách, zábavné pořady a různé estrády. Na druhou stranu se čas od času kouknu zajímavý dokumentární film či nějakou reportáž.
Musím se přiznat, že nevyhledávám příliš rád společnost, spíše se lidí straním. Vystačím si z kruhem své rodiny.
Přesto se ale neuzavírám úplně a sleduji svět okolo sebe, jednak vlastním pohledem, jednak pročítáním webu a pohledem jinýma očima. A zde se formuje takový paradoxní pocit frustrace, zloby a někdy touhy vypovídat se někam, psát své pocity, vykřičet své já, ulevit svým myšlenkám …
Blog je něco osobního, něco jako deník jehož cíp nechávám náhodným pocestným na očích, aby do něj mohli nahlédnout a pak buď číst nebo zahodit …

Neustále se okolo nás něco děje. Svět je v pohybu a naše žití formuje okolí: rodina, blízcí přátelé, knihy, … Bohužel ještě častěji jsme formování médii jako jsou televize, rozhlas, časopisy, noviny, Internet …
Ano, Internet je mohutný nástroj, který složí k získávání informací, zábavě, poučení, obchodu, relaxaci a v neposlední řadě k „formování“ čtenářů. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že Internet je zatím ještě stále „svobodné prostředí“, kde lze nalézt i nezávislé informace.

Na tomto místě budu čas od času psát své názory, úvahy a komentáře, které se budou týkat buď nějakého aktuálního tématu, nebo třeba jen takové „nadčasové“ uvažování nad našim žitím. Pravd je mnoho a pokud někdo prosazuje „objektivní“ pravdu, tak je podezřelý. Já zde budu psát jen své subjektivní pohledy na svět okolo nás a budu rád, když si je někdo přečte, zamyslí se, případně vznese jiný názor. Nikomu své názory nebudu vnucovat, sám to také nemám rád.